Jak jsem jezdil na Brněnském okruhu

Dne 28. 10. 2000 proběhl na Brněnském Masarykově okruhu den otevřených dveří. Po pozitivní zkušenosti z otevřených dveří u škodovky v Praze, kde mi zadarmo zkontrolovali auto a věnovali měsíční předplatné Večerníku Praha, jsem si říkal, že tyto nezamykací dny bude třeba sledovat. Navíc jako fanda do všeho, co má dvě až čtyři kola a motor, jsem dospěl k přesvědčení, že tuto akci musím vidět. Podrobněji se o celé akci rozepisuji v jiném článku, tento se věnuje jen jedné půlhodince z celého dne. Na stránkách tuningové firmy Bervid, která spolupořádala souběžně probíhající sraz českého tuningu, jsem se dozvěděl, že bude možné projet se po Brněnském okruhu ve vlastním autě. V tom okamžiku se mi zablýsklo v očích a ďáblík sedící na levém rameni se divoce zachechtal, anděl na pravém mu za doprovodu chóru přizvukoval. Zařídil jsem vše potřebné a vydal se se svojí lepší polovičkou k Brnu. Po příjezdu a krátkém nasátí atmosféry jsem zakoupil za 100 Kč vstupenku do ráje, totiž na 30minutové kroužení po okruhu. Možná přemýšlíte, co že vlastním za žihadlo, že mi na vyzkoušení jeho možností nestačí silnice. Nemýlíte se, vlastním žihadlo z největších: Škodu 120L. Pro ty z vás, kdo se právě ušklíbli, podotýkám, že auto, se kterým se užije víc srandy, byste marně hledali.

Původně jsem jaksi automaticky uvažoval, že okruh pojedu sám, ale pak mě napadlo, proč by přítelkyně nemohla jet se mnou? Což se nakonec ukázalo jako správná myšlenka. V 10:35 jsem se postavili do fronty k hladké asfaltové řece, která se jako prstenec vinula okolo nás a v 10:45 jsme po nutném zákazu ječení vyrazili na pit-lane. Předem poznamenávám, že pneumatiky narozdíl od přítelkyně zákaz ječení nedodržely :-)

Pomalým průjezdem boxy jsme se v řadě aut blížili k semaforu, který mě měl na půl hodiny svěřit okruh do rukou. Tři... dva... adrenalin se koncentruje, krev bublá... jedna... start! Na první pohled se dráha zdá až neskutečně široká, motor vyje, vytáčím ho na maximum otáček, pak rychlé přeřazení a zároveň zjištění, že podstatnější zdroj informací o dění na dráze než přední sklo budou zpětná zrcátka, jejichž předchozí vyčištění jsem pak během celé půlhodiny velmi oceňoval. A je tu první zatáčka. Jel jsem na okruh s tím, že zjistím, kde jsou hranice mého auta, aby, až mi to zas klouzne na silnici, věděl, co s tím. Překvapením bylo, že i zdánlivě táhlá zatáčka se nedá nedá jet naplno, cítím, jak se auto vlní a držím ho stále pod plynem, abych byl schopen držet relativně bezpečně stopu. Konec první zatáčky, trojka se vytáčí až ke 100km/h, rychlé přeřazení za čtyři, chvilku dát plyn až na podlahu a je tu další zatáčka. Rychle se ujistit, že okolo nikdo není, prudce na brzdy, ale ne zas moc, neb mrholí, podřadit, ostře do zatáčky a zadek se poroučí. Stodváca nemá řízení z nejrychlejších, takže než jsem přeručkoval na druhou stranu, už jsem se točil... a najednou jsem stál čumákem k trávě do vnitřní strany dráhy... Rychle nastartovat a jedeme dál... jedna, dva, zatáčka, tři, čtyři, táhlý kopec dolů a prudká zatáčka, cítím, jak se zadek touží opět utrhnout, ale protentokrát zůstal díky rychlé korekci volantem pevně na silnici. Další tři zatáčky jsou v pohodě, čtvrtá mě opět otáčí do hodin. Zkrátka mokro je mokro.
 

První průjezd cílovou rovinkou je povznášející, dělám rychlou kontrolu teploty vody, přece jen motor jede neustále ve velmi vysokých otáčkách. Nájezd do šikany za rovinkou zvládám bez problému, teorie, že je třeba jít rovně ostře na brzdy, pak rychle podřadit a zatáčku jet pod plynem se ukázala prakticky správná. Za zatáčkou opět rychle přeřadit, teď už je provoz hustší, takže tím, že jedu stále rovně a nesnažím se uhnout ke straně, usnadňuji předjíždění rychlejším autům. Tedy skoro všem. Jediný, koho se stále držím, je stařičký Renault snad 8, nejsem si jist.
 

V poslední fázi klesající táhlé rovinky zjišťuji, že okolo mě nikdo není, takže zkouším najet do relativně prudké pravotočivé zatáčky asi 95 km/h. Brzdí mě jen vědomí, že loni na okruhu někdo otočil stodvacítku na budku :-) Stalo se však, co se stát muselo, zadek chtěl jít napřed, takže jsem fofrem ručkoval na kontra, což se mi povedlo. Co se mi nepovedlo, rychle přeručkovat zpátky a zabránit smyku v opačném smyslu, takže jsem se otočil o 270 stupňů a vzhledem k tomu, že jsem mezitím "vjel" na rovinku a má trajektorie vedla při vnějším okraji dráhy, bál jsem se, abych neškrtl o trávu, takže jsem dupnul na brzdy, zablokoval kola a posledních asi 20 metrů doklouzal za kvičení pneumatik bokem. Zvláštní pocit, když krajina ubíhá bokem a ne vzad. Malou chviličku jsem se vzpamatovával a jakmile se v zatáčce obejvili další jezdci, jsem bleskem přišláp jedničku až k zemi, rychle dvojku a trojkou na půl plynu projet levotočivku. Protože se začal provoz zahušťovat, tak jsem až do konce jel sice velmi rychle, ale už bezpečně, pročež jsem se už neotočil, každý smyk se mi podařilo bezpečně vybrat.
 

Možná vás napadne, že půlhodinka na okruhu není nic moc, ale můžu vás ubezpečit, že přestože jsem nenasyta, půlhodinka se mi zdála dostatečně dlouhá. Adrenalin vřel v žilách a splynul jsem dokonale s autem, jel ostře, ale stále vědomý kousíček od hranice smyku. Pozoroval jsem, jak se okolo mě projížděly nadupaný a vypiplaný autíčka a bylo mi dobře.
 

Určitá euforie z nevšedního zážitku se promítala s radostí ze snových aut, jako jsou Ferrari 328 GT , Ferrari 348 a Porsche 911 Turbo '95, ve kterých bylo možno se tři+jedno kola svézt na místě spolujezdce za 1kKč. Viděl jsem několik nadupaných "eRek" (Škoda 110R), Rapidů, BMW M5, Škodu Supersport, Škodu 2000MI (vypadá jako eRko), která se výkonem mohla měřit i s Ferrari, Broučky, Focusy, zkrátka miláčky podobných fandů rychlých kol jako jsem já :-) Přiznám se, že jsem se docela podivil, jak okolo mě profičel i Mercedes Vito... nedivil jsem se ani tak tomu, že mě předjel, ale s jakou samozřejmostí se na silnici choval jako osobák až sporťák.

Když jsem konečně vjel do poslední zatáčky a zařadil se do fronty aut na výjezdu z okruhu, jsem se pomalu uvolňoval a cítil nádherný pocit štěstí, vzrušení a omámení vyvolaný těmi nejčistčími přírodními drogami... endorfiny a adrenalinem a bůhví, čím ještě, nejsem chemik ani biolog.
 
 
 

Shrnuto a podtrženo, za 100 Kč se dal pořídit maximální a neopakovatelný zážitek na celý život :-)) Má přítelkyně byla z jízdy taky velmi nadšena a průběžně ji fotodokumentovala. I když se mi přiznala, že se trochu bála, zvlášť, když jsme se točili, neměnila by za pevnou zem. O statické části celé akce si přečtěte v mém druhém článku.

Originál článku je umístěn na namodro.

Autor článku: Tomáš Němec (Tomáš Němec)

zobrazit další autorovy články
upravit článek pro tisk

Str�nky autora http://tn.kgb.cz

Komentáře k tomuto článku (1):
Okruh,  od: Alkehol,  dne: 10.11.2000, 10:38