Mikulášský výlet

Parkoviště na startu bylo pod sněhem

Přijíždíme v době, kdy už některé posádky odstartovaly, takže rychle fasujeme startovní číslo a vyplňujeme vědomostní test jehož podtitulek zní: "Sláva je pomíjivá, blbost věčná", některé otázky jsou opravdu zapeklité. Po testu ihned usedáme do auta a vyrážíme na trať. Itinerář je jednoduchý, krátce po startu špatně odbočujeme na polní cestu.

První polní cesta krátce po startu

Jako průjezdky máme opisovat první písmeno z názvu vesnic, kterými projíždíme. Do následující vesnice sice přijíždíme z jiné strany než máme, ale na průjezdku to nemá vliv. V obci Luková, již tradičně jako v předchozích závodech, hledáme neexistující komunikaci a bod "K", až tentokrát jsme ho našli - na potřetí. Na kraji obce je i konec etapy a jízda zručnosti - slalom. Jede se na zmrzlé betonové ploše kolem hromady cukrové řepy. Je to dost sranda, auto si jede kam chce, přesto projíždím čistě a s osmým nejrychlejším časem.

Po jízdě zručnosti následuje druhá etapa. Slepá mapa velí: druhou polní cestou doprava. No jo, ale když posádka nedává pozor, tak jak má poznat která polní cesta je ta druhá?

Navigátor: "A teď jeď druhou polní cestou doprava."

Pilot: "To je tahle? Nebo až tu další?"

Navigátor: "Myslím že už tam jedna cesta byla, takže touhle jedem."

Pilot: "Myslíš? Nebo to víš?"

Navigátor: "Jo, jeď tam."

Pilot: "Ale tam je nějaká zmrzlá závěj, do toho mám jet? Vždyť tam ani nejsou žádný koleje těch, co jeli před náma."

Navigátor: "Jeď tam, to je tak zmrzlý, že se tam stejně žádný koleje neobtisknou."

No, a tak jsem přejel tu závěj a vydal se po té šíleně klouzavé silnici. Po 3 kilometrech jízdy připomínající boj o život jsme dojeli na konec a zjistili, že to nebyla ta pravá cesta.

Zmrzlá, neuvěřitelně klouzavá polní cesta....

...po které se nemělo jet, protože končí ve vratech!!!

Když jsem viděl ty vrata, tak jsem myslel, že navigátora uškrtím. Už jsem se viděl, jak couvám tři kilometry zpátky. Silnice rozhodně nebyla široká, takže o otáčení nemohla být ani řeč, okolo pole pod sněhem a vrata zamčený. Vystoupili jsme, po vykonání tělesné potřeby a obhlídce terénu jsme se rozhodli nacouvat do pole a otočit se. Kvalitní zimní gumy nezklamaly, trochu jsem si hrábnul, ale vyjel, navigátor ani nemusel tlačit. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že bych mu ujel, ale to bych si pak musel navigovat sám a to se mi nechtělo. Cestou zpátky s námi začal závodit zajíc. Běžel pořád před námi a zdržoval. Vydržel až do 40km/h, pak se začal unavovat a nakonec odbočil do pole a tak zvítězil, v poli bych mu nestačil, měl lepší obutí...

Zajíc dokáže běžet až 40 km/h, ale dlouho nevydrží...

Cíl druhé etapy byl u kostelíka na zasněženém parkovišti. Měli jsme zaparkovat tak, abychom neblokovali průjezd ostatním a pak nás čekala zvláštní zkouška. U kostelíka bylo stromořadí s kapličkami. Na stromech, kapličkách a všude okolo byly cedulky s čísly, ty jsme měli sčítat a odčítat tak, abychom se dobrali ke správnému výsledku. Podmínkou správného výsledku bylo najít všechna čísla, počáteční stav byl 0 a výsledek měl vyjít 12. My jsme napočítali 86. Což bylo nejvíc, taky jsme za tuto zkoušku dostali nejvíc trestných bodů ze všech posádek. Když jsme se vrátili na parkoviště, nemohli jsme vyjet, někteří zaparkovali tak, že blokovali výjezd ostatním. Ti kdo vyjet mohli, stejně nevyjeli, protože měli letní gumy...

Třetí etapa končila v Letohradu, v restauraci kombinované s muzeem v bývalém hospodářském stavení. Prostřední parádní, jídlo vynikající a ceny rozumné. Restauraci hodnotíme maximem - 5 hvězdiček.

Stylová restaurace s vynikající kuchyní.

Parkoviště "závodních strojů" před restaurací.

Čtvrtá etapa nás honí nádhernou přírodou po zasněžených kopcích. Idylka. V obci Oucmanice jsme měli přijet do bodu O a pak do bodu O, takže se nám z toho zamotala hlava a do bodu O jsme přijeli asi čtyřikrát a opustili ho blbým směrem. Do cíle už není daleko. Jedeme na pivo.

Zimní idylka

No vždyť to říkám, že do cíle není daleko. Už jsme tam. Tady budeme dnes spát a chlastat. Nějak nám vyschlo v krku. Takže honem zaparkovat a ubytovat.

Naše horská chata

Za 200,- na osobu startovného jsme tu dostali večeři, nocleh a snídani. Pivo ovšem v ceně nebylo. Bylo v ceně 25,- za kus, ale to nás neodradilo a lámali jsme jedno za druhým, ani nevíme kolik jich bylo, protože každé donesené jsme hned museli zaplatit. Naše konkurenční posádka - Kuba a jeho přítelkyně se taky nenechali zahanbit a prázdných půllitrů přibývalo...

Alkoholici v cíli: Vítek & Kuba

V pokročilé noční hodině jsme se odebrali ke spánku. Pokoj byl vybaven akumulačními kamny. Akumulační kamna jsou akumulační od toho, aby v noci, kdy je menší odběr el. energie, akumulovala a přes den topila. Naše akumulační kamna tento princip zřejmě neznala a tak topila v jednom kuse naplno, bez sebemenší možnosti regulace. Regulátor kombinovaný s vypínačem nereagoval na naše pokyny, a tak jsme museli přistoupit na jiný způsob regulace. A to regulaci otevřeným oknem. Otevřené okno ovšem vydávalo neuvěřitelnou zimu, což byl přesný protiklad rozžhavených kamen. Podařilo se nám nastavit speciální konfiguraci oken a ventilaček tak, aby teplota v místnosti byla přijatelná. Díky otevřenému oknu jsme také mohli lépe slyšet bernardýna, který venku štěkal a vyl celou noc...