1000 mil? 200 mil!

Důležité ovšem bylo, že se závod nakonec jel. Start byl v sobotu 7.9. brzo ráno v Lanškrouně. Pro nás to znamenalo dvě varianty, dojet již v pátek do Lanškrouna nebo v sobotu brzo ráno vstát a jet rovnou na start. Druhou variantu jsme hned zavrhli, protože někteří (oba) členové naší posádky mají problém se vstáváním... Do AMK Lanškroun jsme dorazili v pátek za tmy, na zahradě AMK jsme našli Kubův stan, hned vedle jsme si za svitu všech světel co Felda má postavili svůj stan. Kubu jsme v zápětí i se spolujezdem našli kde jinde než v hospodě. Nebyli tam sami, po zběžném ohledání restauračního zařízení se ukázalo, že kromě spousty známých i neznámých závodníků se tam uchýlil hlavní rozhodčí a ředitel závodu :-) Kuba se nechal slyšet, že to zítra vyhraje. No uvidíme, my je chceme porazit...

Vítek vstává... "Ty vole, že bych se na to nevysr..."

Do zamlženého rána se fakt vstává blbě, zvlášť když je zima a jediný oblečení co jsme si vzali byly kraťasy a tričko. Snídali jsme za chůze pro startovní číslo, mezi vraty do AMK nás málem přejel Martin s Mazdou. Vstal asi ve 3 ráno, aby z Ústí nad Labem přejel celou republiku na start závodu. Tomu se říká "nezájem" posádek :-)

Parkoviště na dvoře AMK se zaplňuje...

Nalepování reklam a startovních čísel byla docela sranda, na mokrý auta se to lepí dost blbě. Nebo spíš, nalepí se to hned a taky to hned upadne. Na lepení startovních čísel mám super izolepu, jde po závodě krásně sloupnout a nezanechá žádné stopy. Bohužel jsem jí sebou neměl, tak jsem si půjčil jinou, tu která nejde sundat a zanechává stopy na laku.

První etapa nás hned potrápila na začátku, projetí Lanškrounem podle plánku nebylo tak jednoduché jak by se zdálo. Díky skvělému navigátorovi jsme to zmákli, jen jednou jsme se trochu ztratili. Záhy nás čekala vyloženě rychlostní jízda zručnosti. Obkroužit dvě kolečka na oválu vymezeným čtyřmi brankami, všichni jezdili až gumy pískaly.

Valenta a spol. trénujou...

Na trase první etapy bylo jedno moc zajímavé místo, průjezdní kontrola u obce Štíty. Je tam areál na výchovu mladých talentů - Valentů. Chvíli jsme tam koukali jak se ti šílenci na lyžích vrhají z umělé rampy do bazénu s vodou.

Cíl první etapy

Cíl první etapy byl klášter Kopeček na městem Králíky. Byl tam nádherný rozhled do kraje a hospoda se "zpomaleným" číšníkem. Časový limit příjezdu jsme nestihli - možná kdyby jsme nekoukali po akrobatických skokanech...

Trošíčku rozstřílený bunkr

U tohoto bunkru jsme se otáčeli, neboť jsem usoudil že jedeme blbě. Později se ukázalo, že to bylo blbě. Měli jsme jet dál a neotáčet se. Možná jsem měl poslouchat navigátora.

Nejvyšší bod soutěže dosažitelný jen pěšky

Jezdili jsme v horách, na trase byly pekelný serpentýny a kopce. Víťan se držel madla dveří že ho málem vytrhl a já jsem brousil jednu zatáčku za druhou až gumy hořely. V jednu chvíli nám začlo něco šustit a cvakat a chrchlat ve dveřích. Záhy jsem zjistit, že to není ve dveřích, ale na dveřích a že se nám ze dveří odlepuje startovní číslo. Za jízdy jsem stáhl okénko, utrhl číslo a hodil ho na zadní sedadlo. Serpentýny nás dovedly na nejvyšší místo na trati, posledních pár metrů na vrchol jsme museli absolvovat pěšky. Za "odměnu" jsme dostali soutěžní test od slečny co tam na nás čekala. Zkuste si ho taky!

Staromládenecký test

Většina posádek ho udělala bez chyby. Malá nápověda: sprostá není slePIČÍ... Tuhle nápovědu ovšem Kuba nedostal a tak dostal 10 trestných bodů :-) Aááááá koukám do výsledkové listiny, že Martinova posádka to taky nezvládla, taky za 10 bodů. My jsme byli bezchybní, ikdyž musím říct, že v první chvíli jsme na to koukali jak vyvoraná myš.

Do cíle etapy v muzeu řemesel v Letohradě, kde je i hospoda, jsme málem zapomněli zatočit, protože po chodníku šla mooooooc pěkná buchta... Později na trati se ukázalo, že nebyla poslední. Narušovaly nám tak soustředění nad mapou. Za takových podmínek se fakt nedá řídit...

Cíl druhé etapy - hospodááááááááá

Hlad je hlad a tak se musí jíst, dneska už máme druhý oběd. A přinesla nám ho mooooc pěkná servírka, ještě že se nemusíme soustředit za volantem. V Letohradě asi bude něco ve vodě, že se tu roději takový baby. Jinak to není možný. Servírka byla mnohem rychlejší než ten číšník v minulé hospodě, ale bohužel v kuchyni nějak nestíhali. Což bude asi obecný problém každé hospody, když jejich parkoviště zaplní 25 aut a dovnitř se nahrne 50 hladových závodníků, tak na takový nááávaly nejsou zařízený...

Po občerstvení nás čekala třetí - poslední etapa. Hned na začátku jsme se trochu zamotali a projeli kolem jedné průjezdní kontroly asi třikrát, než jsme si zopakovali pravidla a ujasnili si, jestli to razítko co nám chtějí dát do jízdního výkazu vůbec chceme nebo ne. Chvíli nás to zdrželo a tak jsme doháněli ztracený čas, podařilo se nám dojet několik kolegů závodníků a tak se postupně vytvořila minikolona ve složení Octavia, Fabia, Forman, Felicia. Všichni jeli svižným tempem a tak nebylo možné předjíždění. Navigátor mi hlásil, že na příští křižovatce musíme doleva do vesnice. Čekal jsem, že by posádky před námi mohly v tom tempu zapomenout zatočit a tak by jsme se jich zbavili. Nezapomněli, a tak jsme se všichni řítili alejí do vesnice. Proti nám jel "civilista" s Mazdou, nechápal jak jsme kolem něj profrčeli. Ve vesnici byla otočná kolem mini návsi resp. třech stromů. Tam jsme se všichni skoro smykem otočili a uháněli zpět zanechaje na návsi nic nechápajícího traktoristu i s nechápajícím traktorem. V aleji jsme opět potkali "civilistu" s Mazdou, zase jsme se kolem něj přehnali a uháněli dál. Chudák, myslím, že nevěděl kolik bije. Tímto rádoby závoděním v koloně se ale člověk nesmí nechat strhnout. Naše závodění není ani tak o rychlosti, jako spíše o orientaci a když první z kolony závodících vozidel špatně odbočí, všichni ostatní za ním jedou jako ovce, jako se to stalo nám. Naštěstí díky pozornému navigátorovi jsme brzo zjistili že jedeme blbě, tak jsme je nechalijet a sami se otočili. V Brandýse nad Orlicí je oblíbená finta stavitelů tratě. Musí se projet zkratkou kolem nádraží, problém je, najít tu správnou odbočku. Odbočku jsme samozřejmě přejeli a dojeli až na náměstí, kde byl folkový koncert a plno lidí. Přibrzdil jsem u krajnice a chtěl se otočit, v tu chvíli.....

Vítek: "To je zvíře!!!"

Kouknul jsem na chodník: "A sakra!!!", uviděl jsem tam neuvěřitelně úžasnou babu jak SMSkuje.

Vítek: " Já asi vystoupim..."

Ben: "Někdy příště, otáčím to a jedeme."

Vítek:"Škoda, ani jsme ji nezaujali naším závodním vozem..."

Dal jsem plnej rejd a plnej plyn a... A zaujal jsem, zaujal jsem nejen tu buchtu, ale i celý náměstí a i tu folkovou kapelu, co málem přestala hrát. Pneumatiky nebyly krátkodobě schopny přenést "brutální" výkon motoru, za to brutálně zapištěly a zanechaly stopy na Brandýském náměstí... Tato část etapy se nám zdála povědomá, už jsme jednou něco podobného jeli. A taky že jo, přiblížila se obec Oucmanice, kde jsme se kdysi motali kolem bodu O. Tentokrát se ten samý bod jmenoval Y. To ovšem nic neměnilo na tom, že jsme se tam motali stejně jako minule - a jak se ukázalo v cíli, stejně blbě. Někdo se prostě z vlastních chyb nepoučí... 

Místní obyvatelé nás nemají rádi - poměrně častý jev...

V bodě Y nastal problém, stal se neprůjezdným. Poměrně často se během závodů setkáváme s nepochopením jakých si samozvaných strážců obecního pořádku, kteří nám chtějí zabránit v našem závodění. V tomto případě místní exoti argumentovali tím, že mají novou silnici a že by jsme ji poškodili. Je zajímavé že oni se svými stejnými sériovými vozy jako máme my, vozovku nepoškozují. Kdyby jsme závodili s náklaďáky nebo tanky, dalo by se to pochopit. Ze zkušeností víme, že nemá cenu se s takovými lidmi, s ohledem na jejich úroveň IQ hádat a dělat si nepříjemnosti, protože by za chvíli nebylo kde závodit. Většinou se problematické místo dá objet a pokračovat v závodě. Bohužel pro nás, jsme v tomto případě trochu ztratili návaznost itineráře a pokračovali z obce špatným směrem což nám přineslo trestné body, ale byla to naše chyba.

Šotolina před námi, oblak prachu za námi...

Nejraději mám takovéhle šotolinové cesty mimo běžné komunikace, tam se nemusí moc dbát na pravidla silničního provozu :-) a když jedete 60 km/h a za autem se práší tak máte pocit že se řítíte 200 km/h na Rallye Akropolis. Prostě paráda. Ke konci etapy a závodu zároveň jsme si ještě střihli jednu rychlostně zručnostní zkoušku na uzavřeném parkovišti a hurá do cíle. Ze závodu jsme měli dobrý pocit, nikde jsme výrazně nebloudili a tak očekáváme 7 až 8 místo. Lepší už to nebude.

Vítek vysvětluje Martinovi jak má správně navigovat :-)

Cíl byl v AMK, odkud jsme se samozřejmě přesunuli do hospody :-) Kolikátá už to byla? Jestlipak jste pozorně četli? U stolu nad pivem se samozřejmě řešilo jak se to mělo správně jet. Zdálo se, že jsme zas tak blbě nejeli. Jasno do toho vnesla až oficiální výsledková listina. Kuba měl pravdu, jejich posádka bude vyhlašována jako první, ale bylo to kvůli tomu, že se vyhlašovalo od konce. Nás potěšilo, že jsme je porazili, stejně tak jako Martinovu posádku. Naopak nás nepotěšilo, že jsme skončili až na 13. místě z 23 posádek proti původním předpokladům, že budem v první desítce.

Taky na nás zbyla nějaká cena. Huráááá.

Důležité je, že jsme neodešli z prázdnou, dvanáct lahví piva od sponzorského pivovaru Primátor není rozhodně k zahození, zvlášť když k tomu byli i skleničky. Závod se povedl, byl dobře připravený, líbil se nám. Původně měl být závod zrušen. Zvlášť nás potěšilo, že i přes veškeré problémy organizátorů se povedlo závod uskutečnit a za to jim patří VELKÉ

DĚKUJEME!

Výsledky testů:

Polévky: dršťková, čočková, frankfurtská, prdelačka, hovězí

Počet navštívených hospod: celkem 4